MEZIPAMĚŤ
6. 8. – 31. 10. 2021
Vystavující umělci:
Frank Nitsche (DE), Daniel Hanzlík (CZ), Eberhard Havekost (DE), Pavel Mrkus (CZ), Adéla Matasová (CZ)
Kurátor:
Petr Vaňous
„Rychlost se projevuje jako velký kulturní revolucionář“
(Peter Borscheid)
Mezinárodní česko-německý projekt je postaven na vzájemné prostupnosti tradičních (obraz, kresba) a nových médií (projekce, video, audiovizuální instalace), které se výrazově přibližují, neboť tím, že sdílejí určité společenské podmínky a myšlenkové principy, generují zároveň příbuznou auru výpovědi. Zpravidla se jedná o analogický pohyb forem – statických či dynamických, které na jednu stranu modelově referují o „stavu věcí“ prostřednictvím digitálních nástrojů (Pavel Mrkus), na straně druhé vrací tradičním výrazovým prostředkům, jakými je např. obraz, nové impulzy a odlišné způsoby „formátování“ (Daniel Hanzlík). Lidský zkušenostní potenciál se rozšiřuje o nové, čistě vizuální strategie (Eberhard Havekost, Frank Nitsche) nebo emocionálně silné audiovizuální a fotografické explikace (Adéla Matasová).
audiovizuální projekce, hudba, zvuk: K.L.A.R.A.
Pavel Mrkus zpřítomňuje proměny dosud známých forem v nové, překvapující tvaroslovné soustavy, a audiovizuální kvazi-informační konfigurace. Ty vyrůstají z roviny programované a simulační praxe, která na základě modelového, srovnávacího a demonstračního uvažování, sleduje konstrukční, rekonstrukční a experimentální (ověřovací) horizonty poznání. Jejich propojením jim autor propůjčuje nové výkladové rámce. A jsou to právě tyto „výkladové rámce“, které zpochybňují a rozkládají tradiční představy o platných principech, podmínkách a spolehlivých souvislostech světa, v němž člověk žije. Předpoklady a vize budoucnosti radikálně přehodnocují pohled na vnímání minulosti. To, co bývalo božské, se transformuje ve zdánlivě exaktní obrys vědecké hypotézy. Zároveň se však tato hypotéza vyvíjená z nekompletních podkladů opět, jako prezentovaný celek, překlápí v jinak uchopené, aktualizované meta-vyprávění.
video performance, sekvence z videa
Daniel Hanzlík prostřednictvím nasnímané autorské performance reflektuje vztah obrazového námětu a formátu k měřítku lidské figury. Střídá se tu drobný formát, který nechává prostor pro pohyb manipulující figuře, s velkým formátem, v němž se performující postava (sám autor) pohledově vytrácí.
projekce v reálném čase
Daniel Hanzlík v tomto díle rekonstruuje digitálními nástroji archaický způsob měření času. Přepracovává analogový princip slunečních hodin. Usazuje ho do roviny digitální rekonstrukce tak, aby samotný princip měření zůstal funkční i po přemístění „těla přístroje“ z vnější fasády do ztemnělého interiéru galerie. Výstupem je světelná videoinstalace působící ale spíše jako statická projekce, neboť pohyb času je tu lidskými smysly nepostižitelný.
